Jak se úspěšně vyděsit k smrti
Dostala jsem „geniální“ nápad vyrazit v noci do lesa. Nevybrala jsem si ale žádný městský parčík, ale rovnou údajně nejtajemnější les u nás, Branišovský les. Termín výpravy se nezadržitelně blíží!
Nápad samozřejmě vznikl za plného denního světla, protože kolem oběda jsme všichni odvážní a máme pocit, že zvládneme úplně všechno. Navíc historkám, kterými je Branišovský les opředený, ve dne moc nevěřím. V záchvatu hrdinství a dočasné ztráty pudu sebezáchovy jsem to okamžitě vyhlásila do světa a pozvala další dobrodruhy. Teď už je ale pozdě couvnout, protože internet nezapomíná. Už není cesty zpět. Respektive je, ale maximálně přes ten les. Les, kde stromy nežijí podle našich pravidel a kde ticho má vlastní váhu.
Říká se, že se tu čas chová divně. Můžeme mít pocit, že jsme na procházce deset minut, ale hodinky pak doma ukážou, že jsme v tom jiném světě byli hodiny. Nejčastěji se tu mluví o vysoké postavě v klobouku a dlouhém plášti, která se prostě zjevuje tam, kde ji nejmíň čekáme.
Pak je tu ten strom. Strom oběšenců. Místo s tak těžkou energií, že tam lidé slyší hlasy.
Korunu tomu všemu nasazují rudé oči, které na nás prý občas zablikají ze tmy ve výšce, kde by žádné zvíře oči mít nemělo. Podivné kroky, které kopírují ty naše, ale ustanou přesně ve vteřině, kdy se zastavíme a otočíme.
Takže teď už se úplně vidím, jak tam v noci stojím a fantazie jede na plné obrátky. Každá větev je entita, každý stín minimálně paranormální jev a já vůbec nevím, jestli dřív hlídat prostor před sebou, nebo kontrolovat, kdo mi právě dýchá na záda.
Začnu vidět autonomní stíny, červené oči za každým smrkem a v hlavě mi pojede vlastní hororový scénář.
Vstupuji. Ticho je hlubší, než by mělo být. Udělám první krok a mám pocit, že les si mě všiml dřív, než já jeho. Cesta vypadá normálně, ale já vím, že něco nesedí. Jako by tu něco chybělo. A nebo přebývalo? Začínám mít jistotu, že nejsem sama. Nevidím nikoho. Ale vím to! Vidím stíny. Jeden z nich nepatří mně. Otáčím se. Nikdo tam nestojí. A to je horší!
Pevně věřím, že v tomhle záchvatu hrdinství nezůstanu sama. Plán je totiž jasný. Nechat tyhle stíny za zády, protáhnout se nocí a doškrábat se na Kleť přesně ve chvíli, kdy začne svítat. Protože jestli po téhle noci něco nutně budeme potřebovat vidět, bude to Slunce.
