Den D nastal. Sešli jsme se před šestou ranní na hrázi pod Světem a přesně v 6:00 vyrazili vstříc kilometrům, puchýřům a velmi pochybným životním rozhodnutím.
Za hrází rybníka Svět jsme potkali růžového draka s Martinou za volantem. Patnáctiminutové zpoždění pro ni zjevně znamenalo pouze sportovní handicap a dohnala nás ještě v polovině první trasy.
Peťa tradičně nezklamala a celou cestu nezavřela pusu. Společně s energeticky nabitým Slávkem tak vznikla řada nových disciplín, výzev a patrně i diagnóz.
Po 25 kilometrech skončil Vojta s Anetkou. Vzhledem ke stavu Vojtových bot, kterým se odborně říká žralok, se není čemu divit.
Druhá trasa se nesla v duchu hledání točeného piva, tedy základního lidského práva po čtyřicítce kilometrů. Nutno říct, že v Mladošovicích jsou místní lidé se srdcem na pravém místě. Jeden domorodec se nad námi slitoval a donesl každému krásně vychlazeného lahváče. Psal se zhruba 40. kilometr a my pochopili, že andělé nechodí v bílém, ale v sandálech.
Na třetí trasu už nás vyrazilo jen pár statečných, případně těch, co zapomněli, že mohou skončit. Za rožmberskou hrází přišly na řadu čelovky. V lesích u cesty stálo auto, které si na nás posvítilo a zase zhaslo. Když jsme ho míjeli, stáli za ním tři Indové. Dodnes nevíme, co se to vlastně odehrálo a kdo se bál víc.
Čtvrtá trasa už byla hlavně o vůli, halucinacích a vzpomínkách v mlze. Mně přestala svítit čelovka, Slávek neustále odbíhal do lesa a ze zahrádek u opuštěného domu na kraji Třeboně se ozýval takový řev, že jsme chvíli čekali, jestli se zpoza plotu nevynoří ti tři Indové z lesa. Třeboňská drbna zatím mlčí, takže pravdu se asi nikdy nedozvíme.
Na start se nás postavilo kolem třiceti. Celou trasu v limitu 24 hodin zvládlo 7 šílenců. Diplomy rozdány, nohy v léčení, duše šťastny.
Jediné, co mě dodnes trápí je to, že vůbec nevím, jestli vlastně dorazil pan Strnad.